www.MichalTuma.com

 

 

   
   
   
   
   
   
 

Vysoká škola ekonomická v Praze

Kypr – ostrov na křižovatce

(esej do předmětu SMS521 – soudobé mezinárodní vztahy)

Michal Tůma

15.1.2003

Kypr – Ostrov na křižovatce

Kypr je třetí největší ostrov ve Středozemním moři protáhlého tvaru rovnoběžný s rovníkem o rozloze 9,251 kilometrů čtverečních. Má 200 kilometrů na délku a v jeho nejširším bodě měří 90 kilometrů. Je to ostrov hor – podél severního pobřeží se táhne dlouhé úzké pohoří Kyrenia, které vrhá stíny na hlavní město Nicosia. Na středozápadě se nachází Troodos masiv, včetně nejvyššího vrcholu, který Řekové pojmenovali Olympus. Mezi nimi je velmi úrodná rovina široká 20 až 25 kilometrů. Nádherná scenérie a podnebí ospravedlňuje klasickou reputaci Kypru jako rodiště Aphrodite, stejně jako vysvětluje těžkou závislost moderní ekonomiky na turistickém ruchu. Severní pobřeží leží podél Turecka, odkud je to z nejbližšího bodu jen 70 kilometrů. Sýrie je 102 kilometrů na východ, zatímco řecká pevnina je 800 kilometrů daleko. Velká většina z obyvatelstva je a byla po více než 3,000 let Řecká a to jak jazykem i kulturou.

Z odhadovaného počtu obyvatelstva 556,000 v době nezávislosti byli z 80% Řekové, zatímco pod 19% byli Turci. Zbytek připadal na Britské občany, zejména žijící na vojenských základnách. Pro srovnání, poměr Turků k úhrnu obyvatelstva Kypru je podobný s švýcarskými Francouzi ve Švýcarsku a je spíše menší než by byl poměr protestantského obyvatelstva ve sjednoceném Irsku. Ale - a toto je velmi důležité - Turci byli v době nezávislosti rozptýleni po celém ostrově a nikoli v jedné oblasti, kde by tvořili početní většinu. Mluvíme tedy o problému práv menšin ? Srdce problému bylo tvrzení Tureckého obyvatelstva, že to není menšina ale oddělená a naprosto rovnoprávná komunita. Z toho důvodu koncept menšinových práv nenabízí žádné řešení Kyperského problému.

Když Kypr dosáhl nezávislost v srpnu 1960 neexistoval žádný kyperský národ, ani náznak, že by se pomalu vytvářel. Na Kypru nebyla žádná univerzita, žádné společné soukromé podniky mezi Řeky a Turky a prakticky žádné vzájemné sňatky.

Existují 3 základní typy politického řešení dostupné pro tento typ mnohonárodnostní společnosti a všechny již byli Kypru navrhnuty.

  • Klasický režim zaručující práva menšin – právo náboženské svobody, vzdělání, použití jazyka ve školách, u soudů, v komunikaci s institucemi, ve vysílání - pravděpodobně s nejméně jedním ministrem odpovědným za ochranu menšinových práv, a s několika místy v legislativě. Takový systém navrhovali Britové v tzv. Radcliffově zprávě – ovšem svrchovanost a moc nad jistými záležitostmi byli rezervované právě pro Brity.

  • Druhý typ byl systém spojenectví, nebo taktéž systém dělení moci. Pro určitý rozsah záležitostí jsou společenství považovány za jednotky v rámci nichž se rozhoduje na základě demokratické většiny, ale mezi nimi je možné dojít k dohodě pouze na základě shody, tolerance a dohod. Vláda pod takovým schématem je povinná koalice mezi vedoucími různých společenství a úspěch tohoto systému závisí na ochotě účastníků vyhovět sobě navzájem, a to například ve formě hlasování pro menší zlo. Takový byl návrh ústavy z roku 1960.

  • Nakonec je federace, která vyžaduje určitý stupeň fyzického oddělení komunit zajišťující, aby každá z nich byla dominantní přinejmenším v jedné federované jednotce. Tento systém byl nepraktický pokud vezmeme v úvahu existující demografickou situace na Kypru.

Po vyhlášení nezávislosti v srpnu 1960, období až do roku 1974 bylo charakteristické pokusy o zavedení přijatelné metody rozdělení moci, které by zabránilo takovým traumatickým otřesům, které mohli být v praxi provedeny pouze použitím fyzické síly turecké armády. Od roku 1974, kdy se Turecká armáda zmocnila severní části ostrova, existuje nevyřešený úkol jak dojít ke snesitelnému způsobu řešení situace vzniklé díky okupaci části ostrova.

Historie

Strategická poloha ve Středozemním moři byla pro Kypr vždycky požehnáním a prokletím zároveň. Od nepaměti se na Kypru střetávaly nejrůznější národy a jejich zájmy. Od starověku se tu vystřídali Řekové i Římané a po rozpadu římského impéria se Kypr stal součástí Byzantské říše. Richard Lví srdce ostrov dobyl v roce 1191, prodal ho Templářům, a křižáky poté následovali Benátčané. V roce 1571 se stal Kypr kořistí Turků, kteří ho drželi pod svou kontrolou až do roku 1878. Na základě dohody mezi Tureckem a Velkou Británií přešla správa Kypru na Brity, a to i přesto, že Turecko zůstalo jeho formálním vlastníkem. Přímou reakcí na vstup Turecka do první světové války na straně Německa byla britská anexe Kypru v roce 1914, a o jedenáct let později se oficiálně stal britskou korunní kolonií. Po druhé světové válce začaly i na Kypru sílit hlasy požadující samostatnost, které přerostly v osvobozenecký boj, vedoucí k vyhlášení nezávislé Kyperské republiky v roce 1960. Samostatnost ale nepřinesla uklidnění a urovnání historicky zakořeněných sporů mezi oběma hlavními komunitami na ostrově, kyperskými Řeky a kyperskými Turky. Právě naopak - záruky vnější i vnitřní stability kyperské nezávislosti stály od samého počátku na vratkých základech. Konečná podoba nezávislosti byla kompromisem mezi zájmy Řecka a Turecka s přihlédnutím k požadavkům Velké Británie. Ústava samotná pak v sobě kombinovala federativní a konfederativní prvky, zdůrazňované menšinovými kyperskými Turky, s prvky unitárního státu, o které se naopak opírali kyperští Řekové. Nedostatečná vůle obou komunit k soužití založeném na vzájemném respektu vedla od samého počátku k problémům.

3. listopadu 1963 vůdce Kyperských Řeků a prezident republiky Makarios předložil návrh třinácti dodatků k ústavě. Tehdejší ústava totiž zajišťovala stejná práva oběma komunitám, čímž v podstatě zvýhodňovala menšinové kyperské Turky. Ti mohli využívat svých práv například k blokování všech návrhů většinových kyperských Řeků. Jeho návrh byl nesporně velmi dobře propracovaný a objektivní. Tyto dodatky měli zajistit změny ve prospěch Řeků. Jednalo se například o to, že prezident a viceprezident by ztratili právo veta; poměr zastoupení ve státní správě, v armádě a policii by byl stejný jako poměr na počtu obyvatelstva. Komise veřejné správy by byla menší a přijímala rozhodnutí na základě prosté většiny. Vykonávání spravedlnosti by bylo jednotné tak, že Řek nemohl požadovat proces před Řeckým soudcem a Turek před Tureckým. Ve prospěch těchto dodatků je třeba říct, že usměrnili administrativu a odstranili mnoho rysů, které kladli důraz na to, zda Kypřan byl Turecký nebo Řecký. Ale z pohledu kyperských Turků odstranili téměř všechny opory jejich tvrzení, že jsou spoluzakladateli republiky a degradovali je do postavení menšiny.

Skutečným důvodem návrhu dodatků však byla snaha Makariose a kyperských Řeků vyvolat ústavní krizi, která by umožnila realizaci jejich dlouhodobého cíle – tzv. enosis, připojení k Řecku. Násilné akce, které kyperští Řekové zahájili na konci roku, vyvolali stejnou reakci kyperských Turků, a tím se propast mezi oběma komunitami nepřekonatelně prohloubila. Není pochyb, že většina obětí těchto akcí byla na straně Turků. 700 kyperských Turků, včetně žen a dětí bylo zajato a byli drženi jako rukojmí na severním předměstí Nicosie. Během první poloviny roku 1964 bylo v různých bojích mezi sousedními čtvrtěmi Nicosie zabito 191 Turků a 133 Řeků a bylo mnoho nezvěstných. Tato situace vyústila ve vytvoření zelené linie, neutrální zóny mezi nepřátelskými častmi města, která existuje dodnes. Organizace spojených národů reagovala na vzniklou situaci vysláním svých mírových sil v roce 1964. Misi tvořilo zpočátku asi 6000 mužů z toho kolem 1000 bylo Britů. Dnes se na ostrově nachází zhruba třetina a jejich cílem je zabraňovat srážkám mezi oběma komunitami, udržovat příměří a poskytovat humanitární pomoc. Zároveň s tímto krokem řecko-kyperský prezident Makarios dosáhl uznání své vlády jako legitimní vlády celé Kyperské republiky, přestože to bylo de facto v rozporu s ústavou, jelikož po odchodu kyperských Turků do ní byli jmenováni jen kyperští Řekové. Tento krok tvoří podstatu současného mezinárodněprávního problému, jehož důsledkem je praktická nemožnost nalezení mírového řešení celého kyperského konfliktu.

Řecko a Turecko se do konfliktu zapojilo v následujících letech do roku 1968 a všechno téměř skončilo válečným konfliktem. Uvolnění napětí mezi odvěkými rivaly sice přineslo naději na řešení sporu, ale rozhovory o revizi ústavy neustále narážely na sílicí hlasy části kyperských Řeků, podporovaných řeckou vojenskou juntou, kteří požadovali enosis, a na straně druhé na turecké snahy o ustavení federace.

Státní převrat

Povahu celého konfliktu změnily události roku 1974. Aténská vojenská junta zorganizovala na Kypru státní převrat s cílem odstranit Makariose, bránícího se řeckému vměšování, vytvořit loutkovou vládu a připojit Kypr k Řecku. 15. července 1974 Národní garda vedená řeckými důstojníky zdemolovala část prezidentského paláce, svrhla vládu a oznámila, že Makarios je mrtev. Tomu se však podařilo utéct do Paphosu odkud byl zachráněn helikoptérou RAF a převezen na britskou základnu Akrotiri. Turci žádali Brity o společnou intervenci vyplívající z ustanovení garanční smlouvy, která dává garančním stranám právo intervenovat v případě, že dojde k porušení stavu dohodnutého smlouvami, za účelem jeho znovunastolení. Britská vláda byla postavena před velice těžkou volbu. Pokud by nejednala v souladu s článkem 4 garanční smlouvy, vypadalo by to, že dává Turkům volný prostor k intervenci. Na ostrově se ale v tu dobu nacházelo pouze 3000 vojáků a navíc chyběla politická vůle riskovat, že se nepodaří porazit řeckou vojenskou juntu. Pokud by šla do konfliktu po boku Turků existovala by velká pravděpodobnost, že její motivy by byli špatně interpretovány Řeckem a kyperskými Řeky. Ovšem jednoznačně nejvážnějším problémem bylo, že Spojené Státy nebyli v té době plně fungující velmoc. Prezidentu Nixonovi, zdrcenému aférou Watergate, zbývali poslední 3 týdny funkčního období a Kissinger se o problém moc nezajímal. Britská akce nebyla realistická, bez silné podpory USA. Turecko poslalo 18. července do Athén ultimátům ve kterém požadovalo odchod Řeckých generálů a Národní gardy a záruky, které by zajistili nezávislost Kypru. Junta byla mylně přesvědčena, že Spojené Státy zabrání Turkům v použití síly, proto reagovala velmi vyhýbavě a nejasně. To dalo zelenou tomu, co Turecko nazvalo mírovou operací za znovunastolení ústavního pořádku.

Turecká invaze

Turecká armáda se vylodila na severním pobřeží poblíž Kyrenie, zahájila první část vojenské operace a zabrala kolem 3 % území. 5000 kyperských Řeků muselo opustit své domovy. Tento neočekávaný krok vyvolal pád junty v Řecku a znovunastolení demokracie. OSN zareagovala vydáním rezoluce požadující zastavení násilností, stažení všech cizích jednotek z ostrova a zahájení dalších rozhovorů o jeho budoucnosti. Následovalo několik neproduktivních konferencí v Ženevě během nichž Turci neustále pokračovali v rozšiřování svého území. Rozhovory se dostali do slepé uličky, čehož využilo Turecko k druhé části intervence, která skončila obsazením 36 % území ostrova, oblasti, kterou Turecko drží dodnes. Následoval přímo i nepřímo vynucený přesun obyvatelstva obou komunit na „vlastní část území“. Tedy kyperských Řeků do jižní a kyperských Turků do severní části ostrova. Přesun doprovázelo oboustranné porušování lidských práv. Situace vzniklá po roce 1974 prakticky znamenala homogenizaci obyvatelstva v příslušných částech ostrova. Mezinárodní společenství na jednostrannou tureckou akci reagovalo v rámci limitů současného mezinárodního práva, které neumožňuje nic víc, než opakované přijímání rezolucí Rady bezpečnosti a Valného shromáždění OSN (od roku 1974 jich v této otázce bylo vydáno 78).

Důsledky turecké invaze:

  • Téměř 36 % území Kypru (tj. severní část ostrova kde se nachází 70 % přírodních zdrojů) je okupováno Tureckem.

  • 28 % ze všech kyperských Řeků bylo vyhnáno z domovů v severní části ostrova, kde tvořili 80 % populace.

  • Kyperští Řekové a Turci, kteří žili po 300 let smíšeně po celém ostrově, byli uměle rozděleni.

  • Osud pohřešovaných osob je nadále nejistý.

  • V okupované zóně se nachází 35,000 Tureckých vojáků, vybavených nejnovějšími zbraněmi, což dělá z Kypru jednu z nejmilitarizovanějších oblastí na světě.

  • Více než 115,000 Turků bylo přivezeno z Turecka za účelem kolonizace okupované zóny čímž byla zásadně změněna demografická struktura ostrova.

  • Atilova linie uměle rozděluje ostrov a zabraňuje jeho obyvatelům ve svobodném pohybu po jejich zemi.

  • Za účelem konsolidace byla v roce 1983 vyhlášena tzv. Turecká severokyperská republika, která je uznávána a také finančně a vojensky podporována jen ze strany Turecka.

  • Více než jedna třetina kyperských Turků emigrovala z okupované zóny v letech 1974-1995 z ekonomických a sociálních důvodů. Výsledkem toho je, že původní obyvatelé jsou v menšině oproti kolonistům a tureckých vojákům, kteří se usadili na ostrově po roce 1974.

  • Nelegální režim v okupované části ostrova systematicky a vědomě vyhlazuje všechny stopy 9000 let starého kulturního a historického dědictví. Všechna řecky pojmenovaná místa byla přejmenována tureckými názvy. Kostely, památníky, hřbitovy a archeologická naleziště byly zničeny, znesvěceni nebo vypleněny. Archeologické a posvátné poklady nevyčíslitelné hodnoty, část světového kulturního dědictví, jsou kradeny a pašovány do zahraničí.

Cesta do Evropy

Již proběhlo nesčetné množství jednání pod dohledem OSN a za participace USA. Všechna jednání však byla bezvýsledná. I přes veškeré problémy byla situace na Kypru relativně stabilní. Ke zhoršení došlo v roce 1995, kdy EU označila Kypr jako jednoho z hlavních kandidátů na vstup. Došlo k tomu po masivním nátlaku Řecka, které na oplátku souhlasilo s uzavřením celní unie s Tureckem. Evropští představitelé také očekávali, že zlepšení ekonomického postavení a možnost volného pohybu bude katalyzátorem k urovnání sporů mezi oběma kyperskými skupinami. Tento předpoklad se však projevil jako chybný, neboť Turecko reagovalo rázným odmítnutím jakýchkoli dohod. K dalšímu zhoršení došlo na summitu v Lucemburku roku 1997, kde EU opět odmítla tureckou snahu o přistoupení. O dva roky později, v souvislosti s řeckou snahou dostat se do eurozóny (a po silném nátlaku USA), změnila EU své stanovisko. Na helsinském summitu označila EU, i když jen formálně, Turecko za kandidáta na vstup. Druhá polovina 90. let byla obdobím konfliktů - Lucemburský summit (1997), turecká hrozba vojenskou odpovědí na Kyprem navrhovaný nákup ruských systémů vzdušné obrany (1998) a podpora hlavního představitele Kurdské strany pracujících Abdullaha Ocalana ze strany EU (1998-99). Od roku 1999 se situace začala uklidňovat, k čemuž paradoxně napomohlo i ničivé zemětřesení v Řecku a Turecku v polovině roku 1999. Obě země si navzájem poskytovaly pomoc, koordinují své humanitární akce v Kosovu a hlavním symbolem spolupráce je společná kandidatura na uspořádání fotbalového mistrovství světa v roce 2008. Pozitivním signálem je také přizvání Turecka jako kandidátského státu k jednání v Konventu. Nová, proevropská vláda Kostase Simitise přijala novou strategii spolupráce s Tureckem. Výsledkem je množství bilaterálních dohod v oblasti obchodu, turistiky, životního prostředí nebo výměnných pobytů, které mají demonstrovat možnost urovnání celého sporu a přiblížit Turecko Evropě.

Turecko se však dívá velmi negativně na případný vstup rozděleného ostrova do EU a vysocí úředníci dali najevo, že „udělají cokoli“, aby tomu zabránili, včetně anexe severního Kypru. Ale také řečtí politici přišli s varováním. Zabrání vstupu dalších kandidátských zemí do EU, pokud zároveň nevstoupí i Kypr. Myšlenka přizvání Kypru ke vstupu nevedla k urovnání sporu, jak se očekávalo, ale naopak.

Návrh OSN na urovnání konfliktu

Naděje na sjednocení Kypru v posledních měsících vzrostly, když si OSN v mezidobí mezi parlamentními volbami v Turecku a summitem EU pospíšila s dalším plánem řešení kyperského problému: na ostrově by měla vzniknout konfederace podle švýcarského modelu. Podobný plán byl již předložen v roce 1977, strany s ním tehdy v principu souhlasili, ale nakonec nedošlo k dohodě. Kofi Annan předal nový návrh oběma stranám zhruba měsíc před kodaňským summitem. Evropská unie i OSN vyjádřili naději, že by mohlo dojít k rámcové dohodě ještě před uzavřením vstupních rozhovorů s Kyprem.

150-ti stránkový mírový plán navrhuje:

  • Společný stát tvořený 2 rovnocenými dílčími státy.

  • Jednotné kyperské občanství.

  • Šestičlenná prezidentská rada v zastoupení podle poměru na celkovém počtu obyvatelstva se střídajícím se předsedou po 10 měsících.

  • Přechodná vláda po následující 3 roky.

  • Dvoukomorový parlament skládající se z 48 členů v každé komoře.

  • Začlenění Kypru do Evropské Unie se zachováním nadstandardních vztahů jak s Řeckem tak s Tureckem.

  • Demilitarizace Kypru a zákaz nákupu zbraní, dohled pozorovatelů OSN na plnění.

  • Řecko a Turecko by mohlo ponechat omezený počet vojsk na ostrově.

  • Ústava, která by garantovala dodržování občanských práv a práv menšin.

  • Smírčí komise, která by podporovala toleranci a oboustranný respekt.

  •  

    Ankara, Atény, řeckokyperská vláda v čele s prezidentem Glafcosem Cleridesem i vůdce tureckokyperské komunity Rauf Denktaşh, který se nyní zotavuje z operace srdce, přijaly plán OSN jako základ pro další jednání. Územní rozdělení Kypru, které plán předkládá ale považuje Denktaş za "skandální" a stejný názor má i Ankara. Doposud Denktaş vždy usiloval nejprve o mezinárodní uznání Severokyperské turecké republiky. A teprve potom by byl ochoten jednat o sjednocení.

    Zázrak na poslední chvíli se tedy nekonal. Jednání o znovusjednocení Kypru, která se konala paralelně s kodaňským summitem EU, nepřinesla dohodu mezi kyperskými Turky a Řeky. Unie proto vyjádřila připravenost přijmout jen jižní, řeckou část Kypru, která jako jediná vedla, a také uzavřela přístupová jednání s unií.

    "Evropská rada se dohodla, že v případě nedohody bude aplikace evropského práva na severní část ostrova odložena, dokud Rada (EU) jednomyslně nerozhodne jinak," stojí v usnesení, které šéfové států a vlád přijali na závěr summitu. Patnáctka ale vyzvala Evropskou komisi, aby projednala s kyperskou vládou možnosti podpory ekonomického rozvoje severní části Kypru a jejího přiblížení EU. Šéfové států a vlád jasně podtrhli připravenost k přijetí severní části, dohodnou-li se znesvářené strany na sjednocení před rozšířením, které fakticky nastane 1. května 2004. "Evropská rada potvrzuje svůj silný zájem na přistoupení jednotného Kypru k Evropské unii. V tomto kontextu vítá závazek kyperských Řeků a Turků pokračovat ve vyjednávání s cílem nalézt řešení kyperského problému do 28. února 2003 na základě návrhu OSN," stojí v usnesení.

    Nejnovější informace (15. ledna 2003) hovoří o obnovení rozhovorů mezi oběmi stranami. Obnovení předcházela demonstrace více než 50,000 kyperských Turků, kteří požadují přijetí dohody a realizaci mírového plánu OSN, což by umožnilo ukončení ekonomické izolace severní části ostrova. Obě strany mají čas do 28. února na podpis dohody, která by umožnila přistoupení Kypru do Evropské Unie jako celku v květnu příštího roku. Obě strany jsou nyní pod tlakem.

    Rauf Denktaşh (78 let) čelí kritice kyperských Turků, že zabraňuje přijetí plánu na sjednocení – největší demonstrace v historii „Severokyperské turecké republiky“ je toho důkazem. „Denktaşh odejde, přijde mír“ byla nejčastější hesla. On sám prohlašuje, že neopustí svoje povinnosti a požaduje více času na jednání.

    Řecký prezident Glafcos Clerides (83 let) čelí jinému tlaku. 2 týdny před vypršením termínu podpisu usiluje o znovuzvolení prezidentem. Jeho největší rival Tassos Papadopoulos je značně kritický k plánu sjednocení, když říká, že plán poskytuje příliš mnoho kyperským Turkům.

    V době, kdy jsou již uzavřena přístupová jednání s 10 kandidátskými zeměmi, by se mohla stát jedna věc, která by rozšíření zkomplikovala – Řecko by mohlo zablokovat ratifikační proces v případě, že Kypr nebude mezi novými členy. Evropská unie se s největší pravděpodobností bude možným komplikacím snažit spíš vyhnout, což je pro Kypřany dostatečnou zárukou. Z této perspektivy je budoucnost severního Kypru značně nejistá. Formálně sice bude součástí Evropské unie, ale prakticky se zde nic nezmění. Pro Turecko je členství Kypru špatnou zprávou, samotné doufalo, že by mohlo brzy vstoupit do EU, ale reakce z Evropy je spíše vyhýbavá. Anexe severní části Kypru v případě rozšíření, by ovšem automaticky zavřelo Turecku dveře do Evropy na velmi dlouhou dobu. Ovšem ani za předpokladu, že Turecko od svých výhružek ustoupí a bude i nadále pokračovat ve svých reformách, není jeho členství v Unii v dohledné době příliš pravděpodobné. A to nejen kvůli obavám Evropské unie, ale také proto, že přistoupení Turecka bude muset schválit jak Kypr, tak Řecko, a tento scénář se jen stěží obejde bez komplikací.

    Společnou snahou USA a EU musí být tlak na Řeky, aby svými vyjádřeními nedeklasovali snahy kyperských Turků. Jednoduše řečeno, přijetí Kypru do Unie nesmí být ze strany Řeků interpretováno jako jejich vítězství a porážka Turků.

     

     

    Použité prameny:

  • CIA – The World Factbook – Cyprus

  • Microsoft Encarta Encyklopedia Deluxe 2002

  • www.cyprus-conflict.net

  • www.integrace.cz

  • www.pio.gov.cy

  • Cyprus – The Predictable Crisis – Henri J. Barkey, Philip H. Gordon, The National Interest, winter 2001-2002

  • BBC World News www.bbc.co.uk

  • Zprávy na www.centrum.cz

  • Rozcestník zpráv světových informačních agentur na stránkách International Peace Research Institute, Oslo www.prio.no/news

  • counter



    just another dot com...   © michaltuma 2003